Majetková a nemajetková újma
Občanský zákoník je již více než rok a půl v účinnosti, v podvědomí veřejnosti však stále některé instituty zůstávají nevyjasněné. Mezi tyto patří také náhrada majetkové a nemajetkové újmy.
Rekodifikace soukromého práva odstranila dualitu úprav vztahů občanskoprávních a obchodněprávních. Nyní tak není podstatný charakter jednotlivých subjektů závazkových vztahů, tedy zda se jedná o podnikatele či nikoliv. Nově je však nutné rozlišovat povinnost, jejímž porušením došlo ke vzniku majetkové či nemajetkové újmy. Došlo-li k porušení povinnosti stanovené zákonem, pak odpovědnost za takto způsobenou újmu je odpovědností subjektivní, pro její prokázání je tedy důležité zavinění. Naproti tomu v případě porušení smluvní povinnosti není vůbec podstatné, zda-li je prokázáno zavinění, jedná se o odpovědnost objektivní. Soukromé právo je nyní postaveno na principu rozsáhlé smluvní volnosti, a tak jsou smlouva a povinnosti z ní vyplývající považovány za užší vztah, než vztah a povinnosti vyplývající ze zákona.
Důležitá je také otázka, co se nahrazuje. Je možné nahradit újmu majetkovou i nemajetkovou. Při náhradě majetkové újmy dochází k náhradě skutečné škody, tedy aktiv a k náhradě ušlého zisku, tedy pasiv. Toto pojetí je opět nové oproti předešlé úpravě. Stěžejní změnou v této oblasti je pak způsob náhrady újmy. Předešlá právní úprava vycházela z peněžní náhrady jako primárního způsobu. Od tohoto opouští stávající právní úprava, kdy primárně se nahrazuje uvedením v předešlý stav a až pokud to není možné nebo v případě žádosti poškozeného, pak se uplatní náhrada v penězích. Je pravděpodobné, že poškozený si způsob náhrady újmy nebude moci volit na úkor škůdce pouze ze šikanózních důvodů, ale z důvodů racionálních. V souvislosti s peněžitou náhradou škody vyvstává na mysl otázka, jak se určí konečná částka, kolik škůdce poškozenému uhradí. Současná právní úprava vychází z ceny obvyklé v době poškození, soud však vždy v konkrétním případě musí vzít v úvahu o co ve skutečnosti poškozený přišel, co musel vynaložit k obnově svého stavu apod. Například v případě, kdy škůdce zničí poškozenému auto, soud nebude brát zřetel pouze k tomu, že šlo o starý automobil s nulovou hodnotou, ale k tomu, že poškozený tak přišel o možnost se dopravovat vlastním automobilem a například se nebude moci jinak dostat do práce. To vše musí soud při vyčíslení škody zohlednit. Při nahrazení nemajetkové újmy se pak jako způsob náhrady stanoví dostatečné zadostiučinění, například omluva apod., až v případě, kdy tento způsob nebude dostačující, se může k tomuto připojit také třeba peněžitá náhrada.
Jak již bylo uvedeno výše, současné soukromé právo je postaveno na principu autonomie vůle a rozsáhlé smluvní volnosti. S tímto se také nabízí možnost vzdání se práva na náhradu újmy, a to smluvním ujednáním. Toto je možné, ne však neomezeně. Vzdát se práva na náhradu újmy nejde v případě újmy na přirozených právech člověka, v případě újmy způsobené úmyslně nebo ze lsti a v případě, kdy by se tohoto práva vzdala slabší smluvní strana, typicky spotřebitel. Toto omezení je stanoveno pro ochranu před zneužíváním této možnosti smluvního omezení odpovědnosti.
Zdánlivá složitost právní úpravy způsobená také její rekodifikací tak vyvolává samozřejmě nejistotu, na co má poškozený vůbec nárok a jak tento nárok uplatnit v komplexní míře. V případě potřeby proto jednoznačně doporučujeme tuto otázku konzultovat s advokátní kanceláří, která má s otázkami náhrady dle nové právní úpravy škody zkušenosti.
