Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Nový občanský zákoník přinesl řadu změn, nových institutů a pojmů téměř ve všech odvětvích soukromého práva. Stranou těchto změn a inovací nezůstalo ani právo rodinné. Jedním z nově zavedených pojmů rodinného práva je obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti je novým občanským zákoníkem definováno jako soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů. Přitom nezáleží na tom, zda daná věc patří oběma manželům, či jen jednomu z nich. Je tedy kladen důraz na funkci dané věci, zatímco právní důvod toho, že danou věc někdo má, ustupuje do pozadí. Proto i při disponování s takovou věcí je potřeba souhlasu druhého manžela, kdy výjimku tvoří pouze věci bagatelní hodnoty či při nutnosti naložit s věcí dle zákona apod. Může tedy nastat paradoxní situace, kdy jeden z manželů nabyl vlastnictví k věci ještě před manželstvím, je tedy pouze v jeho vlastnictví, ale pokud se tato věc stane nutnou k uspokojování nezbytných životních potřeb rodiny, pak při nakládání s touto věcí její vlastník potřebuje souhlas druhého manžela.
Dle mého názoru stojí za připomenutí, i když to není novinkou, že věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti nelze postihnout exekucí. Již i za účinnosti předešlého občanského zákoníku se toto uplatňovalo. Konkrétně o tom hovoří občanský soudní řád.
Nejen u exekucí, ale i při posuzování například platnosti prodeje věci jen jedním z manželů, pak vyvstává otázka určitosti tohoto pojmu. Nelze vytvořit konkrétní seznam věcí, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti. Je třeba posuzovat tuto otázku dle konkrétního případu, což s sebou ovšem nese problematiku jisté nepředvídatelnosti. S tím si bude muset poradit až judikatura.
Daleko větším problémem je však nové právní pojetí těchto věcí. Zákonodárce totiž v přechodných a závěrečných ustanoveních nového občanského zákoníku stanovil, že od 1. 1. 2014 věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti přestávají být součástí společného jmění manželů. Dostali jsme se tedy k něčemu, co v tomto ohledu přeseklo kontinuitu s dosavadním právním systémem. Názory na tuto změnu nejsou jednotné, v zásadě však existují dva názorové proudy.
První, spíše konzervativní proud, se domnívá, že toto ustanovení je chybou zákonodárce a jeho aplikace se konat nebude. Tento názor se přiklání ke kontinuitě dosavadního pojetí a s tím související právní jistoty. Svůj výklad odvozuje z historického, teleologického a logického výkladu.
Druhý proud, dle mého názoru převažující, vykládá ustanovení ne jako legislativní chybu, ale jako jasný úmysl zákonodárce. Tento úmysl zákonodárce by měl spočívat ve vytvoření zcela nového institutu spoluvlastnictví odlišného od společného jmění manželů. V tomto případě pak nebude možno zúžit společné jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti jako doposud. Buď bude muset dojít k méně razantnímu zúžení, nebo se společné jmění zruší úplně, jelikož věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti již nejsou součástí společného jmění.
Osobně se přikláním k názoru, že bylo úmyslem zákonodárce vytvořit novou specifickou formu spoluvlastnictví mezi manžely. Není však jisté, zda tento názor budou sdílet také soudy. V tuto chvíli je těžké odhadnout, jaký právní osud obvyklé vybavení rodinné domácnosti čeká. Ustálení jednoho či druhého názoru přinese teprve judikatura, případně některá z novel občanského zákoníku (první chystaná novela Ministerstva spravedlnosti se bohužel tímto tématem nezabývá).
