Rizika koupě (nejen vozidla) „z druhé ruky“

Nejspíše každý někdy uzavřel kupní smlouvu (ústní či písemnou), na jejímž základě získal výhodně od prodávajícího použitou věc. Vžité označení – „koupě z druhé ruky“, je pro účely tohoto článku příhodné, neboť se bude zabývat situací, kdy na obou stranách ve vztahu kupující-prodávající vystupuje fyzická osoba – nepodnikatel. Kdyby tomu tak nebylo a prodej by probíhal např. v rámci podnikatelské činnosti prodávajícího (v prodejně, u dealera, v autobazaru apod.), uplatní se naprosto odlišná úprava. Důsledky této odlišné úpravy práv a povinností si kupující (a ostatně ani prodávající) často neuvědomují a podstupují tak značné riziko, že z původně výhodné koupě se stane doslova noční můra. Impulzem k sepsání tohoto článku je mj. rostoucí počet osob, které se na advokátní kancelář obrací o pomoc v řešení situace, která nemusela nezbytně nastat. Článek pojednává primárně o koupi vozidla, jehož pořizovací cena je přeci jen vyšší a případné problémy tak zasáhnou rozpočet více. Lze jej ale obecně vztáhnout na veškeré použité (movité) věci pořizované od jiné osoby např. v rámci portálu Aukro.

Začneme jednoduchým příkladem:

Pan A., na základě inzerátu, kontaktoval pana B., od kterého měl zájem koupit jeho ojetý automobil. Uzavřeli spolu jednoduchou kupní smlouvu na základě vzoru, kterých je na internetu spousta, přičemž pan A. zaplatil kupní cenu a rovnou si automobil od pana B. převzal. Měl-li by více štěstí, auto by používal spokojeně až do konce jeho životnosti či dalšího prodeje. Jenomže po krátké době na autě objevil vážné závady, s největší pravděpodobností způsobené nešetrným zacházením předchozího majitele. Kontaktoval tedy pana B. s tím, že by rád, aby tyto závady opravil, což pan B. odmítl…

Zásadním rozdílem oproti režimu prodeje zboží v obchodě je skutečnost, že u „koupě z druhé ruky“ není zákonem stanovena žádná záruční doba, pokud si ji smluvní strany výslovně nesjednají. Prodávající tak odpovídá pouze za vady, které věc měla v době jejího převzetí kupujícím. S ohledem na to, že se jedná o věci použité rovněž platí, že prodávající neodpovídá za vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, které měla věc při převzetí.
U vozidla tak například nelze dodatečně požadovat náhradu za sjeté pneumatiky, opotřebené potahy sedadel apod., a to za předpokladu, že prodávající kupujícího výslovně neujistil, že věc (automobil) žádné vady ke dni předání nemá.

Součástí kupní smlouvy by tak měl být detailní popis případných vad (zjevných i skrytých), které se na věci ke dni jejího předání vyskytují. Kupující, s přihlédnutím k těmto vadám, bude moct zvážit koupi opotřebované věci a prodávající bude mít jistotu, že za tyto vady nebude v budoucnu kupujícímu odpovídat. Prodávající má navíc zákonnou povinnost upozornit kupujícího na všechny vady vozidla existující ke dni jeho předání. Soudy se v této souvislosti opakovaně shodly na tom, že pokud vada existovala již v době plnění/předání, není rozhodující, že se projevila až poté. Prodávající odpovídá za vady i v případě, kdy ani nemohl vědět, že věc vady má, a proto na ně kupujícího neupozornil. Odpovědnost prodávajícího se vztahuje na vady, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy, i když vyšly najevo až dodatečně.

Jestliže tedy dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady. Teprve jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým. Důležité je rovněž dodat, že práva z odpovědnosti za vady věci zaniknou, nebyla-li uplatněna u prodávajícího do 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím.

Vrátíme-li se tedy ke shora uvedenému případu, kdy kupní smlouva nijak nezohledňovala tyto náležitosti je zřejmé, že stranám sporu nezbude, než v soudním sporu s nejistým výsledkem složitě dokazovat, jaké vady vozidlo mělo ke dni jeho předání, na jaké vady byl kupující upozorněn apod. Řada kupujících v této fázi navíc udělá zásadní chybu a vady nechají sami opravit s tím, že s uhrazením nákladů se poté obrátí na prodávajícího. Problém však je, že v případě již provedené opravy kupující sotva existenci vady zpětně prokáže, když má tuto již odstraněnou. Zde je na místě nechat si nejprve zpracovat znalecký posudek, o který se dá poté u soudu opřít.

Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že auto je kradené. Pan A. to však zjistil až ve chvíli, kdy mu vozidlo bylo zabaveno policií s tím, že toto bude vráceno okradenému majiteli. Základním pravidlem v civilním (občanském) právu je skutečnost, že nikdo nemůže převést víc práv, než má, tudíž zloděj (pan B., či kterýkoliv předchozí majitel) nemůže platně převést vozidlo na další osobu, resp. pan A. nemůže tímto způsobem získat platný nabývací titul k vozidlu. K tomu, aby mohl vozidlo úspěšně požadovat zpět, by musel pan A splnit dvě podmínky, a sice nabýt vozidlo v dobré víře, tedy bez znalosti toho, že je kradené a zejména by jej musel tzv. vydržet – čili oprávněně držet po dobu tří let od jeho koupě. To této lhůty se započítává i oprávněná držba předchozích majitelů vozidla, nikoliv zloděje samotného. To vše platí v případě standardního uzavření smlouvy v režimu občanského zákoníku.

Zákon však dává i dvěma fyzickým osobám – nepodnikatelům možnost uzavřít kupní smlouvu v režimu obchodního zákoníku, který nabytí věci od osoby, která není jejím vlastníkem, za určitých okolností, dovoluje. Podmínkou v takovém případě je, že kupující věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Při posuzování dobré víry kupujícího se tak při koupi vozidla přihlíží např. k tomu, zda udělal vše, co je v jeho možnostech, aby zjistil, zda vozidlo není kradené, zda jej nepořídil podezřele pod cenou, zda u transakce nechybělo předání technického průkazu či náhradních klíčů apod. Není zde tedy nutná žádná doba vydržení, jako v případě kupní smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku.

Nový občanský zákoník, který od 1. ledna 2014 nahradí oba shora zmíněné předpisy, upravuje tuto otázku podobně jako stávající obchodní zákoník a nabytí od nevlastníka bude možné u věcí, které nejsou zapsány ve veřejném seznamu v případě, že kupující byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu mj. od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, nebo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. Získal-li však někdo movitou věc za jiných okolností, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Jak je ze shora uvedeného textu patrné, řádnou a odbornou přípravu smluvního ujednání není radno podceňovat, a to ani v případě zdánlivě jednoduchého úplatného převodu movitých věcí. Minimálně konzultaci textu takové smlouvy lze pak doporučit všem, kteří by se rádi shora uvedeným rizikům vyhnuli.